Patřím k osobám, které mají zmrzlinu za lahůdku a libůstku zároveň a navíc jsem vyznavačem poctivého smetanového stylu. Ne, že bych si nikdy nezchladil nejhornější část zažívacího traktu obyčejným nanukem nebo ledovou tříští, ale když zmrzlinu, tak tu nejsmetanovější a nejčokoládovatější. Ostatně klidně si s mojí ženou uděláme i zajížďku měřící pár desítek kilometrů za skvělou zmrzlinou do cukrárny Kousek kde mají domácí výrobu a skvostné kompozice té chladivé, rozplývající se lahůdky.

Nicméně mám v úmyslu mluvit  o zmrzlině veganské čili zmrzlině vyrobené bez smetany, žloutků a dokonce i cukru. Dýhovou misku s pěti malými kuličkami ledové hmoty jsem dostal od usměvavých děvčat oděných v barvách zmrzliny s tím, že nemusím být zrovna ortodoxní vegan, abych ochutnal. A tak jsem i učinil. To se ví, že jsem měl ještě před samotnou degustací cíl nepřipustit, že by zmrazená hmota z ovoce a nějakého “mléka” z rozsekaných ořechů mohla být součástí ušlechtilé rodiny zmrzlin. Jenomže jak jsem těch pět rozdílných chutí oďobával dřevěnou lžičkou a hledal na jazyku i jinde co to asi je a z čeho to je, čím dál, tím víc jsem posouval každou z těch zmenšujících se kuliček blíž a blíž k rodokmenu skvostných lahůdek připravovaných mistry zmrzlináři.

Prostě a jednoduše kokosové mléko, či spíše smetana z kokosu dokáže spolu s datly, jemnými prášky sušeného ovoce a dokonce i velejemnými moukami z luštěnin a samozřejmě i koncentrovanými šťávami z čerstvého ovoce, doslova kouzlit. Ať jsem hledal důkladně až, řekl bych komisně, nenašel jsem nic, co bych veganské zmrzlině vytknul.  Snad jen nižší sladkost ale díky tomu vynikla právě chuť. Takže mi zůstala jediná, přímo fatální vada. A sice skutečnost, že se moje degustace udála v Norimberku při výstavě Biofach a výrobci jsou z Německa. Zajížďka až do Bavor by se přeci jen nerentovala. Věřím ale, že se ze skvělou zmrzkou vegankou potkám zanedlouho někde v našich krajích.