Můj první počin v gastronomii se udál ještě v době předškolní. Důkladně jsem s pomocí sytě oranžové pastelky vyzdobil a různými klikyháky doplnil maminčinu kuchařskou knihu. Tento počin vlastně předznamenal mou snahu stát se v příštích letech kromě rozhlasového sportovního reportéra také věhlasným umělcem v oboru grafiky a malby. Nestalo se tak proto, že jsem chodil do kostela, a to na začátku normalizace znamenalo, vzdát se ambice studovat střední školu a vybrat si nějaký učební obor.

Tak jsem se v bílém mundůru na začátku září roku 71 stal součástí houfu učňů v restauraci Perla v Budějovicích. Díky metodám, které by dnes řešily soudy všech instancí a možná i lidskoprávní komise v Bruselu jsem se naučil vařit a k tomu normovat a plánovat si práci.

Střední hotelová škola v Mariánských lázních byla tehdy v oboru v podstatě nejvyšší meta a její studenti museli mít výuční list v oboru kuchař nebo číšník. Těsně před nástupem na vojnu jsem se stal její součástí a v příštích letech si užíval báječně rozevlátého studentského života sponzorovaného pravidelnými brigádami v rozličných lázeňských podnicích.

Poznal jsem díky tomu mnoho šéfů, učitelů a mistrů, v hospůdkách mluvil ze starými bardy pamatující minulé časy a poznenáhlu jsem se stal součástí krásné služby druhým lidem, součástí pohostinnosti a dodnes jsem za to rád.

Místo toho, aby se člověk rozletěl do světa a sbíral další zkušenosti, jak tomu bývalo a zaplať Bůh už zase je, nastoupil jsem na vojnu k téměř dvouleté šichtě v kuchyni a následně jsem prošel několika restauracemi a hotely v rodných Budějovicích. Ne, že by nebylo co nového poznávat a co se učit, ale často v té době nebylo ani z čeho vařit. Například kečup jsme si vyráběli z rajského protlaku a sojovku z popálené cibule a karamelu.

Další kuchařské učení mě čekalo až po Sametové revoluci. Stal jsem se odborným učitelem a sám jsem se učil při každé návštěvě ciziny na stážích a praxích v nejrůznějších podnicích. Pomalu a jistě se přede mnou rozkrývala přepestrá paleta zdrojů, způsobů a možností kterak komponovat prosté i skvostné pokrmy a tento stav si myslím nikdy neskončí.

Jsem přesvědčen, že kuchařem se člověk stále stává znovu a znovu, že se stále učí, že stále objevuje objevené a očekává výsledek. A pokud se ve své tvořivé práci raduje a má v srdci ty, pro které krmi připravuje, je to opravdový kuchař.

A je docela jedno, zda nosí na své zástěře michelinskou hvězdou nebo jen pár fleků od guláše.